To si takhle pěkně spinkám, převaluji se na posteli a užívám si toho, že se konečně můžu trochu dospat. Najednou vnímám pípnutí SMSky. Protože čekám odpověď na jeden důležitý mail, říkám si, že se jdu raději podívat, když by odpověď byla jiná, než jsem čekal. Ona odpověď skutečně dorazila... ale v době, kdy jsem ještě tvrdě spal. Ta SMS co mě probudila byla nová keš - 1.9km od HC. Tak to skutečně nešlo odmítnout.
Koukám na listing, za chvíli mám souřadnice. Rychlá domluva se Sinuhetem na společné akci (Sinuhet má auto ale nemá final), a už běžím na domluvené místo srazu. Doběhl jsem tam, 400m do kopce, udýchaný, a za minutu přijíždí Sinuhet. Finálka naprosto perfektní, však více viz log.
Jenže tím to neskončilo. Během přesunu k finálce píply ještě další 3 keše v oblasti Jedovnic. A protože jak Sinuhet tak já jsme měli čas, rozhodli jsme se, že to zkusíme. A ono to vyšlo, na všech dnešních keškách tedy 100% FTF úspěch. To se nestává často :)
Takže takové probuzení po ránu bylo fajn, ale výsledek je, že dopoledne jsem nic neudělal, takže to budu muset dohnat večer. Ale to se zvládne. No a právě sedím ve škole, v batohu zbalené lano a provázek, fakt by mě zajímalo, k čemu mi na přednášce bude. Ale domů už bych to nestíhal.
2. listopadu 2009
1. listopadu 2009
Můj názor na T5 keše a vše okolo
V tomhle postu bych rád sesumíroval svůj názor na hromadné odlovy T5 keší a dalších věcí okolo.
Vždycky, když se tohle téma zmíní, najdou se totiž jedinci, kteří si myslí, že jedině jejich názor je ten správný, a snaží se vnutit ten svůj jediný správný názor ostatním lidem, kteří se na celou situaci mohou dívat jinak.
O co tedy jde? Je jistá skupina kačerů (říkejme jim pracovně skupina 1), kteří si myslí, že jiný kačer nemá právo si zalogovat Found it, pokud sám osobně nebyl na místě uložení krabky. Přitom podle pravidel na gc.com stačí k uznání logu pouze fyzický zápis daného kačera v logbooku, jakékoliv další podmínky jsou pouze dobrovolné a nemohou vést k uznání logu. Samozřejmě nikdo žádný log nemaže, protože kačeři patřící do zmíněné skupiny samozřejmě nevlastní danou keš, která tu kterou rozepři způsobila.
No a pak existuje druhá skupina lidí (říkejme jí skupina 2), která z všemožných důvodů keš sama osobně odlovit nemůže - mají strach z výšek, nemají dostatečnou fyzickou kondici pro odlov, nemají vybavení, ... Někteří z nich by to třeba chtěli řešit, ale momentálně nemůžou, ostatní vědí, že s tím nic nenadělají, nebo z nějakého důvodu řešit nechtějí. A tihle lidé podle skupiny 1 vůbec nemají právo si T5 keše zalogovat a pokud to udělají, pravděpodobně spáchali zločin srovnatelný nejméně s vraždou, no minimálně si zaslouží opovrhování.
Osobně zastávám názor "žij a nech žít" - z části proto, že momentálně v některých případech patřím do skupiny 2, ale hlavně proto, že se mi prostě příčí nekoho do něčeho nutít - zvlášť u geocachingu. Vždyť ta hra (ano, je to jen hra!) je založena na tom, že si jí každý udělá takovou, jakou chce právě on. Chce jít lovit? Může, nikdo mu nebrání. Nechce? Nemusí, nikdo ho nenutí. Tak proč by někdo ze skupiny 1 měl nutit kohokoliv ze skupiny 2 lozit po pilíři, stromě, potápět se, ..., když dotyčnému ze skupiny 2 stačí ke štěstí třeba jen to, že se při hromadném odlovu takové keše setká s dalšími kačery, popovídají sí, zasmějí se, a třeba i budou obdivovat ty odvážlivce, kteří se pro keš vydají a podají jim jí k zalogování.
Pokud s tím nemá problém ten, kdo se pro keš vydá a umožní tak odlov i těm, kteří na to prostě nemají, proč by s tím měl mít problém kdokoliv jiný, kdo vůbec nezapadá do vztahu autor keše + lovec + další kačeři účastnící se odlovu. Jim přece nikdo nebrání, aby si pro keš vylezli sami. Proč by oni měli bránit ostatním v zalogování? Dokonce jim přece ani nikdo nebrání, aby si o takových lidech mysleli, že jsou třeba srabi, nebo že oni, kteří tam vylezli, dokázali něco víc - tohle přece nikdo nikomu neupírá. Ale proč s tím zasírat diskuze, a vyvolávat zbytečné flamewars?
Je to přeci jen hra! O nic nejde! Takže jak říkám, žij a nechej žít.
Menší konkretizační poznámka na závěr. Nepatřím ani do první skupiny, ani do druhé. Jsou prostě keše, na které zatím nemám (ať už fyzicky, nebo vybavení), chci si vybavení pořídit a vše se naučit, ale to není zrovna levná záležitost. A pokud mám možnost si nějakou adrenalinovku užít z první ruky (tj. být ten, kdo pro keš dojde), neváhám ani chvilku, pokud je to v mých silách. Dokonce mi ani nedělá problém dodatečně si vylézt pro keš, kde jsem třeba byl při svém odlovu čistý člen druhé skupiny. Je to prostě výzva, ty mám rád, a radost nad úspěchem je vždycky super. Ale nikdy by mě nenapadlo nutit do toho někoho jiného. Vzhledem k tomu, že u takovýhle keší může jít při chybičce často i o život, nikdy by mě nenapadlo stresovat někoho větami typu "musíš tam vylézt, nebo ti nedovolím se zalogovat". Já mám riziko rád, ale jiní prostě vědí, že nemají šanci - a když já si užiju, proč jim zároveň nedat tu možnost se zalogovat taky? Vždyť o nic nejde, oni se svobodně rozhodli, že se o ten zážitek dobrovolně ochudí (někdy možná i nedobrovolně, ale občas to prostě skutečně nejde), tak je to jejich rozhodnutí, a proč jim nutit něco jiného. Tvrdí se, že přeci žijeme ve svobodné společnosti, kde má každý právo na svůj názor a svůj způsob života.
Zároveň si troufnu i tvrdit, že většina lidí, kteří patří do druhé skupiny je na tom podobně jako já - prostě když by měli možnost, rádi by si pro keš šli taky. A největší můj obdiv mají ti, kteří se o to pokusí i když vědí, že nemají šanci. Nebo to třeba zkusí, zjistí, že nemají šanci, a nechají to na někom dalším.
Další aspekt je ten, že když si něco udělám já, vím, že za to můžu sám. Ale když bych se měl dívat, jak si někdo ublíží proto, že jsem ho donutil vylézt někam, kam by si on nikdy netroufl, a vlezl tam jen proto, aby nemusel poslouchat blbé připomínky, to by mi asi bylo hodně špatně. Mě určitě. Kačerům ze skupiny 1? Kdoví. Uvědomují si tohle?
Vždycky, když se tohle téma zmíní, najdou se totiž jedinci, kteří si myslí, že jedině jejich názor je ten správný, a snaží se vnutit ten svůj jediný správný názor ostatním lidem, kteří se na celou situaci mohou dívat jinak.
O co tedy jde? Je jistá skupina kačerů (říkejme jim pracovně skupina 1), kteří si myslí, že jiný kačer nemá právo si zalogovat Found it, pokud sám osobně nebyl na místě uložení krabky. Přitom podle pravidel na gc.com stačí k uznání logu pouze fyzický zápis daného kačera v logbooku, jakékoliv další podmínky jsou pouze dobrovolné a nemohou vést k uznání logu. Samozřejmě nikdo žádný log nemaže, protože kačeři patřící do zmíněné skupiny samozřejmě nevlastní danou keš, která tu kterou rozepři způsobila.
No a pak existuje druhá skupina lidí (říkejme jí skupina 2), která z všemožných důvodů keš sama osobně odlovit nemůže - mají strach z výšek, nemají dostatečnou fyzickou kondici pro odlov, nemají vybavení, ... Někteří z nich by to třeba chtěli řešit, ale momentálně nemůžou, ostatní vědí, že s tím nic nenadělají, nebo z nějakého důvodu řešit nechtějí. A tihle lidé podle skupiny 1 vůbec nemají právo si T5 keše zalogovat a pokud to udělají, pravděpodobně spáchali zločin srovnatelný nejméně s vraždou, no minimálně si zaslouží opovrhování.
Osobně zastávám názor "žij a nech žít" - z části proto, že momentálně v některých případech patřím do skupiny 2, ale hlavně proto, že se mi prostě příčí nekoho do něčeho nutít - zvlášť u geocachingu. Vždyť ta hra (ano, je to jen hra!) je založena na tom, že si jí každý udělá takovou, jakou chce právě on. Chce jít lovit? Může, nikdo mu nebrání. Nechce? Nemusí, nikdo ho nenutí. Tak proč by někdo ze skupiny 1 měl nutit kohokoliv ze skupiny 2 lozit po pilíři, stromě, potápět se, ..., když dotyčnému ze skupiny 2 stačí ke štěstí třeba jen to, že se při hromadném odlovu takové keše setká s dalšími kačery, popovídají sí, zasmějí se, a třeba i budou obdivovat ty odvážlivce, kteří se pro keš vydají a podají jim jí k zalogování.
Pokud s tím nemá problém ten, kdo se pro keš vydá a umožní tak odlov i těm, kteří na to prostě nemají, proč by s tím měl mít problém kdokoliv jiný, kdo vůbec nezapadá do vztahu autor keše + lovec + další kačeři účastnící se odlovu. Jim přece nikdo nebrání, aby si pro keš vylezli sami. Proč by oni měli bránit ostatním v zalogování? Dokonce jim přece ani nikdo nebrání, aby si o takových lidech mysleli, že jsou třeba srabi, nebo že oni, kteří tam vylezli, dokázali něco víc - tohle přece nikdo nikomu neupírá. Ale proč s tím zasírat diskuze, a vyvolávat zbytečné flamewars?
Je to přeci jen hra! O nic nejde! Takže jak říkám, žij a nechej žít.
Menší konkretizační poznámka na závěr. Nepatřím ani do první skupiny, ani do druhé. Jsou prostě keše, na které zatím nemám (ať už fyzicky, nebo vybavení), chci si vybavení pořídit a vše se naučit, ale to není zrovna levná záležitost. A pokud mám možnost si nějakou adrenalinovku užít z první ruky (tj. být ten, kdo pro keš dojde), neváhám ani chvilku, pokud je to v mých silách. Dokonce mi ani nedělá problém dodatečně si vylézt pro keš, kde jsem třeba byl při svém odlovu čistý člen druhé skupiny. Je to prostě výzva, ty mám rád, a radost nad úspěchem je vždycky super. Ale nikdy by mě nenapadlo nutit do toho někoho jiného. Vzhledem k tomu, že u takovýhle keší může jít při chybičce často i o život, nikdy by mě nenapadlo stresovat někoho větami typu "musíš tam vylézt, nebo ti nedovolím se zalogovat". Já mám riziko rád, ale jiní prostě vědí, že nemají šanci - a když já si užiju, proč jim zároveň nedat tu možnost se zalogovat taky? Vždyť o nic nejde, oni se svobodně rozhodli, že se o ten zážitek dobrovolně ochudí (někdy možná i nedobrovolně, ale občas to prostě skutečně nejde), tak je to jejich rozhodnutí, a proč jim nutit něco jiného. Tvrdí se, že přeci žijeme ve svobodné společnosti, kde má každý právo na svůj názor a svůj způsob života.
Zároveň si troufnu i tvrdit, že většina lidí, kteří patří do druhé skupiny je na tom podobně jako já - prostě když by měli možnost, rádi by si pro keš šli taky. A největší můj obdiv mají ti, kteří se o to pokusí i když vědí, že nemají šanci. Nebo to třeba zkusí, zjistí, že nemají šanci, a nechají to na někom dalším.
Další aspekt je ten, že když si něco udělám já, vím, že za to můžu sám. Ale když bych se měl dívat, jak si někdo ublíží proto, že jsem ho donutil vylézt někam, kam by si on nikdy netroufl, a vlezl tam jen proto, aby nemusel poslouchat blbé připomínky, to by mi asi bylo hodně špatně. Mě určitě. Kačerům ze skupiny 1? Kdoví. Uvědomují si tohle?
Sobotní výlet do Jihlavy
Na sobotu jsme si naplánovali výlet do Jihlavy. Tím naplánovali myslím mudlodceru, thvt a mě. Úkolem bylo pořídit turistické známky a samozřejmě lovit. Rozhodli jsme se jet vlakem (ani jsem se nesnažil prosadit auto, jednak by to bylo dražší a hlavně jsem se chtěl zas jednou projet vlakem), což znamenalo vstávat brzo a přijet pozdě.
Odjezd byl naplánován hned v 7:31 ráno vlakem z Hlavního nádraží. Ale už to málem nevyšlo - ujela mi šalina téměř před nosem, tak jsem to málem nestihnul. Přijel jsem necelých 5 minut před plánovaným odjezdem vlaku - naštěstí měl 13 minut spoždění a v době, kdy měl odjíždět, ještě ani nebyl na nástupišti. Takže jsme odjeli 7:44 (přibližně). Na trati mezi Hlavním nádražím a Střelicemi totiž probíhá nějaká výluka (tipuji že to má něco společného s tím nově budovaným (vlastně už vybudovaným) přejezdem v Komárově, takže jezdí dva vlaky sem a tam, které vozí lidi do Střelic a do Zastávky u Brna, kde je přestup na správné vlaky které jedou tam, kam lidé původně chtěli.
Cesta vlakem do Jihlavy zajímavá nebyla, kolem trati toho moc ke koukání není, takže to tak nějak pomalu ubíhalo až jsme někdy okolo 11h dorazili do Jihlavy.
První dojem - kudy se leze z nádraží? Všude služební vchody do budovy, žádná výrazná cedule "Východ"... tak jsme to obešli okolo budovy s davem. Před nádražím kupujeme jízdenku na MHD, zjišťujeme, že pes v Jihlavě jezdí za poloviční jízdné jako ve všech civilizovaných městech (v Praze jezdí za plné), a za chvilku už nastupujeme do trolejbusu Škoda 24Tr linky A.
Mimochodem moje první svezení tímto typem, v Brně je (naštěstí?) nemáme. Zevnitř to vypadá jako Citelis, z venku to vypadá jako Citelis, jen to má opět tu příšernou nástavbu na střeše, protože škodovka prostě není schopná nacpat výzbroj do prázdného prostoru kde je u Citelisů motor.
A další věc - v Jihlavě už jim také nedělají problém chipové karty na MHD - i když klasické papírové lístky stále používají. Proč v Brně jsme stále 100 let za opicemi? Bohužel tím pozitivní výčet vlastností Jihlavy končí. Čtěte dále.
Dojeli jsme až do samotného centra Jihlavy - na Masarykovo náměstí. Napřed se stavujeme pro turistické známky do místního informačního centra, a pak už hurá na lov.
První zastávka na GC1081M - pohodové mikro v krásném parku posetém popadanými listy ze stromů. Všechno je do žluta a má to krásnou podzimní atmosféru. Jen přes listy občas nejsou vidět schody po kterých deme, tak to bylo trochu nebezpečné. Naštěstí se nikomu nic nestalo a v pohodě jsme po zalogování slezli až dolů.
Cestou k další keši (na úvodní souřadnice multiny Jihlava (GCP8VV)) jsme zjistili, že Aki se hrozně bojí mlýnského kola, které mají v místní Zoo. Bylo to docela legrační ale věřím tomu, že jemu zrovna dobře nebylo. Naštěstí ale nakonec šel za námi, ale až v době, kdy jsme všichni tři byli na druhé straně cesty.
Na úvodních souřadnicích té multiny jsme zjistili, že jaksi žádná značka omezující rychlost tam není (což je špatné, když to má být první indicie), tak jsme zkusili tipnout, že tedy nejvyšší povolená rychlost na parkovišti bude 50km/h. Ale když jsme na vypočítaných souřadnicích nenašli hledaný objekt, zkusili jsme si tipnout, a vyšlo to. Cestou jsme ještě spočítali finální souřadnice druhé multiny (C1WFWG), ale finálka vyšla 900m daleko úplně opačným směrem než jsme směřovali, tak jsme se na ní vykašlali a dáme jí třeba příště. Pokračovali jsme tedy dál po pár kešich, až jsme se zas dostali na Masarykovo náměstí.
Protože už bylo poledne, a mudlodcera dostávala hlad, před dalším lovem jsme se vydali na lov něčeho k jídlu. První pokus - jakási restaurace hned dole na náměstí. O víkendu zavřeno... super.
Druhý pokus - McDonalds v tom příšerném prioru... Jo, ti sice byli otevření, ale zas nesnáší velké psy uvnitř - prý když bychom měli psa mezi dva chleby, tak by to šlo, ale Aki je prostě moc velký - fajn, jejich problém, za to si u nich nic nekoupíme - chceme do tepla.
Procházíme kolem dalších několika zavřených restaurací - to skutečně o víkendu nikdo nemá zájem chodit na oběd? Připadám si jak na venkově. Naštěstí v jedné z bočních uliček objevujeme asijsou restauraci, která má otevřeno, smíme tam se psem a nabídka vypadá dobře. A hlavně je tam teplo!
Dáváme si tedy teplý čaj a oběd, rozmrzáme, počítáme další stage multiny, atd. Jakmile jsme dojedli, dopili a rozmrzli, vydali jsme se dál. Dalších pár keší, dořešena multina, a najednou zjišťujeme, že centrum máme vybrané. Jenže mé úžasné PDA je zároveň téměr mrtvé - jedna baterka je prostě málo.
Mudlodcera na tom taky s baterkou nebyla zrovna dobře, takže rychle zadáváme souřadnice dalších dvou keší do mobilu thvt a vyrážíme směrem na okraj centra. GPS chvilku ukazuje všechno možné, ale nakonec jsme i k další keši dorazili a za chvilku i logujeme. K druhé to bylo taky v pohodě, a zbývá už jen poslední - GC1MHT8. Tam naviguje mudlodcera se svými 9% baterky, naštěstí PDA vydrželo, a my úspěšně našli.
No a protože jsme byli už zas pořádně zmrzlí, baterky skoro vybité, a nejbližší další keš byla už moc daleko, vylezli jsme nahoru na nádraží a svezli se jednu zastávku vlakem na hlavní Jihlavské nádraží. Díky SONE+ a celodennímu lístku pro Akiho nás to nestálo ani korunu navíc.
Na nádraží zjišťujeme, že náš původní záměr vzít to domů jinou trasou - přes Havlíčkův Brod a Žďár nad Sázavou musíme upustit - osobáky touhle trasou na sebe nenavazují, takže bychom přijeli tak o půlnoci - což jsme samozřějmě nechtěli. Takže zbylo jen hodinové čekání na vlak, který nás opět stejnou cestou pres Třebíč doveze do Brna. Naštěstí v čekárně bylo příjemné teplo, nedaleko automat na kafe a čaj, takže si v podstatě nebylo na co stěžovat.
Půl hodiny před odjezdem našeho vlaku už hlásili, že stojí na nádraží - tak jsme se rozhodli, že předejdeme předvánočnímu shonu a půjdem si najít místo s předstihem. Hledání místa nebylo nic náročného - vlak měl pouhé dva vagóny - Bmto - což je jakýsi pokus o CityElefant, ale komfortem tak přirovnatelný k trabantu (prostě to má dvě patra, ale nahoře se ani nenarovnám, a sedadla jsou hnusná a úzká), nebo (asi) BDbmsee - proboha kdo vymýšlí ty zkratky? - prostě vagón co má v pulce kupátka a v druhé půlce nákladový prostor pro zavazadla. Tenhle vagón tedy vyhrál (v Bmto pištěla zářivka a navíc vidina kupátka pro sebe se nedala odmítnout), a tak jsme se v jednom z kupátek uvelebili. Jak se blížila doba odjezdu, začal se vlak plnit, naštěstí Aki pravděpodobně působil natolik nebezpečně, že se k nám nikdo nesnažil vetřít, a tak jsme tedy naše kupátko uhájili pouze pro sebe. Ze začátku byl vagón vymrzlý, tak jsme pustili naplno topení - no, v půlce cesty už tam bylo horko jak v tropech, a vypnutí topení na to nemělo žádný vliv, tak jsme i přes téměř mráz venku větrali. Protože by ale samotná cesta domů vystačila na celý článek, vezmu to jen stručně.
Odjeli jsme se spožděním - jednokolejné tratě jsou svinstvo... Na každé druhé zastávce jsme čekali, až se vyhneme s dalším protijedoucím vlakem. Mám pocit, že víc jsme stáli než jeli - vždycky to bylo nejmíň 10 minut. Tak už jsme fakt nevěděli jak se zabavit, snažili jsme se dělat všechno pro to, abychom se nenudili. No, docela se dařilo, i když nezúčastněný pozorovatel by si občas musel myslet, že je nám všem nejmíň o 10 let méně :) Po příjezdu do Brna (s půlhodinovým spožděním) jsme byli rádi, že jsme konečně zas zpátky. Tak už jen nasednout na třináctku a hurá zpátky do tepla. Samozřejmě, abychom si nemysleli, že teď už to půjde rychle, stáli jsme snad na všech červených, které po cestě jsou - vypnuté semafory nepočítám, ještě že o půl desáté už některé jen blikají oranžově.
No a u mudlodcery doma jsme si dali konečně švestkové knedlíky, na které jsem byl už pátek pozván a celý den jsme se na ně těšili. Takže taková příjemná tečka za vesměs skvěle stráveným dnem, který ale měl i své tmavší chvilky (ČD - čekám dlouho, známe, že...).
Odjezd byl naplánován hned v 7:31 ráno vlakem z Hlavního nádraží. Ale už to málem nevyšlo - ujela mi šalina téměř před nosem, tak jsem to málem nestihnul. Přijel jsem necelých 5 minut před plánovaným odjezdem vlaku - naštěstí měl 13 minut spoždění a v době, kdy měl odjíždět, ještě ani nebyl na nástupišti. Takže jsme odjeli 7:44 (přibližně). Na trati mezi Hlavním nádražím a Střelicemi totiž probíhá nějaká výluka (tipuji že to má něco společného s tím nově budovaným (vlastně už vybudovaným) přejezdem v Komárově, takže jezdí dva vlaky sem a tam, které vozí lidi do Střelic a do Zastávky u Brna, kde je přestup na správné vlaky které jedou tam, kam lidé původně chtěli.
Cesta vlakem do Jihlavy zajímavá nebyla, kolem trati toho moc ke koukání není, takže to tak nějak pomalu ubíhalo až jsme někdy okolo 11h dorazili do Jihlavy.
První dojem - kudy se leze z nádraží? Všude služební vchody do budovy, žádná výrazná cedule "Východ"... tak jsme to obešli okolo budovy s davem. Před nádražím kupujeme jízdenku na MHD, zjišťujeme, že pes v Jihlavě jezdí za poloviční jízdné jako ve všech civilizovaných městech (v Praze jezdí za plné), a za chvilku už nastupujeme do trolejbusu Škoda 24Tr linky A.
Mimochodem moje první svezení tímto typem, v Brně je (naštěstí?) nemáme. Zevnitř to vypadá jako Citelis, z venku to vypadá jako Citelis, jen to má opět tu příšernou nástavbu na střeše, protože škodovka prostě není schopná nacpat výzbroj do prázdného prostoru kde je u Citelisů motor.
A další věc - v Jihlavě už jim také nedělají problém chipové karty na MHD - i když klasické papírové lístky stále používají. Proč v Brně jsme stále 100 let za opicemi? Bohužel tím pozitivní výčet vlastností Jihlavy končí. Čtěte dále.
Dojeli jsme až do samotného centra Jihlavy - na Masarykovo náměstí. Napřed se stavujeme pro turistické známky do místního informačního centra, a pak už hurá na lov.
První zastávka na GC1081M - pohodové mikro v krásném parku posetém popadanými listy ze stromů. Všechno je do žluta a má to krásnou podzimní atmosféru. Jen přes listy občas nejsou vidět schody po kterých deme, tak to bylo trochu nebezpečné. Naštěstí se nikomu nic nestalo a v pohodě jsme po zalogování slezli až dolů.
Cestou k další keši (na úvodní souřadnice multiny Jihlava (GCP8VV)) jsme zjistili, že Aki se hrozně bojí mlýnského kola, které mají v místní Zoo. Bylo to docela legrační ale věřím tomu, že jemu zrovna dobře nebylo. Naštěstí ale nakonec šel za námi, ale až v době, kdy jsme všichni tři byli na druhé straně cesty.
Na úvodních souřadnicích té multiny jsme zjistili, že jaksi žádná značka omezující rychlost tam není (což je špatné, když to má být první indicie), tak jsme zkusili tipnout, že tedy nejvyšší povolená rychlost na parkovišti bude 50km/h. Ale když jsme na vypočítaných souřadnicích nenašli hledaný objekt, zkusili jsme si tipnout, a vyšlo to. Cestou jsme ještě spočítali finální souřadnice druhé multiny (C1WFWG), ale finálka vyšla 900m daleko úplně opačným směrem než jsme směřovali, tak jsme se na ní vykašlali a dáme jí třeba příště. Pokračovali jsme tedy dál po pár kešich, až jsme se zas dostali na Masarykovo náměstí.
Protože už bylo poledne, a mudlodcera dostávala hlad, před dalším lovem jsme se vydali na lov něčeho k jídlu. První pokus - jakási restaurace hned dole na náměstí. O víkendu zavřeno... super.
Druhý pokus - McDonalds v tom příšerném prioru... Jo, ti sice byli otevření, ale zas nesnáší velké psy uvnitř - prý když bychom měli psa mezi dva chleby, tak by to šlo, ale Aki je prostě moc velký - fajn, jejich problém, za to si u nich nic nekoupíme - chceme do tepla.
Procházíme kolem dalších několika zavřených restaurací - to skutečně o víkendu nikdo nemá zájem chodit na oběd? Připadám si jak na venkově. Naštěstí v jedné z bočních uliček objevujeme asijsou restauraci, která má otevřeno, smíme tam se psem a nabídka vypadá dobře. A hlavně je tam teplo!
Dáváme si tedy teplý čaj a oběd, rozmrzáme, počítáme další stage multiny, atd. Jakmile jsme dojedli, dopili a rozmrzli, vydali jsme se dál. Dalších pár keší, dořešena multina, a najednou zjišťujeme, že centrum máme vybrané. Jenže mé úžasné PDA je zároveň téměr mrtvé - jedna baterka je prostě málo.
Mudlodcera na tom taky s baterkou nebyla zrovna dobře, takže rychle zadáváme souřadnice dalších dvou keší do mobilu thvt a vyrážíme směrem na okraj centra. GPS chvilku ukazuje všechno možné, ale nakonec jsme i k další keši dorazili a za chvilku i logujeme. K druhé to bylo taky v pohodě, a zbývá už jen poslední - GC1MHT8. Tam naviguje mudlodcera se svými 9% baterky, naštěstí PDA vydrželo, a my úspěšně našli.
No a protože jsme byli už zas pořádně zmrzlí, baterky skoro vybité, a nejbližší další keš byla už moc daleko, vylezli jsme nahoru na nádraží a svezli se jednu zastávku vlakem na hlavní Jihlavské nádraží. Díky SONE+ a celodennímu lístku pro Akiho nás to nestálo ani korunu navíc.
Na nádraží zjišťujeme, že náš původní záměr vzít to domů jinou trasou - přes Havlíčkův Brod a Žďár nad Sázavou musíme upustit - osobáky touhle trasou na sebe nenavazují, takže bychom přijeli tak o půlnoci - což jsme samozřějmě nechtěli. Takže zbylo jen hodinové čekání na vlak, který nás opět stejnou cestou pres Třebíč doveze do Brna. Naštěstí v čekárně bylo příjemné teplo, nedaleko automat na kafe a čaj, takže si v podstatě nebylo na co stěžovat.
Půl hodiny před odjezdem našeho vlaku už hlásili, že stojí na nádraží - tak jsme se rozhodli, že předejdeme předvánočnímu shonu a půjdem si najít místo s předstihem. Hledání místa nebylo nic náročného - vlak měl pouhé dva vagóny - Bmto - což je jakýsi pokus o CityElefant, ale komfortem tak přirovnatelný k trabantu (prostě to má dvě patra, ale nahoře se ani nenarovnám, a sedadla jsou hnusná a úzká), nebo (asi) BDbmsee - proboha kdo vymýšlí ty zkratky? - prostě vagón co má v pulce kupátka a v druhé půlce nákladový prostor pro zavazadla. Tenhle vagón tedy vyhrál (v Bmto pištěla zářivka a navíc vidina kupátka pro sebe se nedala odmítnout), a tak jsme se v jednom z kupátek uvelebili. Jak se blížila doba odjezdu, začal se vlak plnit, naštěstí Aki pravděpodobně působil natolik nebezpečně, že se k nám nikdo nesnažil vetřít, a tak jsme tedy naše kupátko uhájili pouze pro sebe. Ze začátku byl vagón vymrzlý, tak jsme pustili naplno topení - no, v půlce cesty už tam bylo horko jak v tropech, a vypnutí topení na to nemělo žádný vliv, tak jsme i přes téměř mráz venku větrali. Protože by ale samotná cesta domů vystačila na celý článek, vezmu to jen stručně.
Odjeli jsme se spožděním - jednokolejné tratě jsou svinstvo... Na každé druhé zastávce jsme čekali, až se vyhneme s dalším protijedoucím vlakem. Mám pocit, že víc jsme stáli než jeli - vždycky to bylo nejmíň 10 minut. Tak už jsme fakt nevěděli jak se zabavit, snažili jsme se dělat všechno pro to, abychom se nenudili. No, docela se dařilo, i když nezúčastněný pozorovatel by si občas musel myslet, že je nám všem nejmíň o 10 let méně :) Po příjezdu do Brna (s půlhodinovým spožděním) jsme byli rádi, že jsme konečně zas zpátky. Tak už jen nasednout na třináctku a hurá zpátky do tepla. Samozřejmě, abychom si nemysleli, že teď už to půjde rychle, stáli jsme snad na všech červených, které po cestě jsou - vypnuté semafory nepočítám, ještě že o půl desáté už některé jen blikají oranžově.
No a u mudlodcery doma jsme si dali konečně švestkové knedlíky, na které jsem byl už pátek pozván a celý den jsme se na ně těšili. Takže taková příjemná tečka za vesměs skvěle stráveným dnem, který ale měl i své tmavší chvilky (ČD - čekám dlouho, známe, že...).
Proč?!
Proč jsem si založil blog? Prostě proto, že občas chci sepsat nějaké dojmy nebo zážitky, ale prozatím stále nebylo kam... Na to napsat si všechno vlastní momentálně nemám čas, takže jsem se rozhodl zkusit technologii googlu. Časem se snad přesunu na vlastní systém a adresu, prozatím to asi zkusím vydržet tady.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)